Aby dítě mohlo začít navštěvovat jakékoli předškolní zařízení, mělo by mít zvládnuté odloučení od matky. A aby dítě zvládlo odloučení od matky, musí mít spolehlivou vazbu s matkou po dostatečně dlouhou dobu. Co to znamená? Odpoutání je důležitým mezníkem a dítě na ní v průběhu batolecího věku samo pracuje.

Pokud má dítě možnost se vzdalovat od matky na takovou dobu a takovou vzdálenost, která je pro něj únosná, tzn. při pocitu jakéhokoli diskomfortu či nejistoty matku vyhledá a vrátí se k ní zpět, je vysoká pravděpodobnost, že se u něj bude postupně vytvářet pocit jistoty a dítě si bude vytvářet a prožívat stabilní a kvalitní citovou vazbu. Vše, co dítě obklopuje, probouzí v dítěti obrovský zájem a dítě má potřebu vše zkoumat, ať se jedná o předměty, rostliny, živočichy a samozřejmě i lidi. Aby mohlo zkoumat, potřebuje se od matky vzdálit. Po naplnění potřeby – po prozkoumání objektu, dítě opět vyhledává matku a vrací se k ní. S narůstající jistotou dítě zvětšuje svůj akční radius. Kdykoli dítě při svém osamostatňování cítí, že zašlo příliš daleko, vrací se zpět k matce. V rámci rodiny si dítě postupně vytváří další zdroje jistoty a bezpečí (otec, prarodiče, či jiná blízká rodina). Dítě si potřebuje užívat bezpečí, dokud se samo definitivně neodpoutá. Zhruba do tří let (samozřejmě, je to velmi individuální) reagují děti na nedobrovolné odloučení od matky protestem a snaží se aktivně přivolat matku zpět. Opakované negativní zkušenosti mají za následek odmítavé a úzkostné chování a dítě nemá dobrý základ pro další rozvoj dětské osobnosti.

Ačkoli vnímáme, že je Montessori prostředí vhodné i pro děti batolecího věku, snažíme se přesvědčit rodiče, aby s umístěním batolat do předškolních zařízení nespěchali. Dítě, které nemá dostatek prostoru a času pro vytvoření stabilní a kvalitní citové vazby a je nedobrovolně odloučeno od matky dříve, než je samo připraveno, se v pozdějším věku projevuje úzkostlivě a objevuje se u něj regresivní chování. Vlivem toho není dítě schopno Montessori prostředí plně využít pro svůj prospěch a další rozvoj ani v batolecím věku a ani později.

Proto nespěchejte. I když máte pocit, že je vaše dvouleté batolátko velmi šikovné a projevuje velký zájem o děti, což je mimochodem velmi přirozené. Dvouleté děti sice projevují zájem o své vrstevníky, ale jejich hra je založena na vzájemném napodobování tzn. hraje si každý sám, jde o paralelní hru, ne o spolupráci. Společná hra se objevuje až od 2,5 let a hra kooperativní začíná až v předškolním věku tedy mezi 3 – 6 rokem.

Zdroj:

Vágnerová, M.: Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Praha, Karolinum, 2012.

Langmeier, J., Krejčířová, D.: Vývojová psychologie, 2., aktualizovaný vydání. Praha, Grada. 2006.