Celý předškolní věk je obdobím, kdy u dětí dochází k sebezdokonalování pohybu rukou prostřednictvím různých činností. Jednou z takových činností je i šití. Pro někoho zdánlivě obyčejná věc. Když se na proces šití podíváme podrobněji, zjistíme, že při šití musí mít děti tzv. pevnou ruku, což znamená plně kontrolovat pohyb ruky vůlí, mít potřebnou obratnost a cit.

Dítě sleduje linii teček a vpichuje jehlu vždy do té nejbližší (koordinace oko - ruka). Pak látku či papír otáčí a vytahuje jehlu i s nití, aby dokončilo steh. Celý proces se opakuje, dokud není dílo hotové. A někdy to jsou opravdu náročné kousky, které se děti rozhodnout vytvořit. Čím jemnější práce je vykonávána, tím větší pozornost jí musí dítě věnovat. Během šití mohou také nastat různé překážky - zašmodrchaná nit, příliš dlouhý steh, kterým propadává výplň a nebo únava, která přichází ruku v ruce s maximálním soustředěním, které dítě musí vynaložit, aby svůj záměr dokončilo. V podstatě je šití velmi náročnou aktivitou, kterou si ovšem vybírají i tříleté děti. Náročnost šití přizpůsobujeme věku i dovednostem. Nejmenší děti vyšívají srdíčko, kočku či jiný obrázek na karton. Děti, které si již dovednost šití více osvojily, šijí látková zvířátka, polštářky, kabelky, rukavice nebo čepici. Na šití si děti procvičují nejen jemnou motoriku, koordinaci oko - ruka, ale i trpělivost, schopnost věci dokončovat a k tomu všemu dostávají bonus v podobě pocitu radosti a uspokojení, který přichází, když něco zvládnou.

Emoční inteligence, schopnost vyznat se ve vlastních pocitech i pocitech ostatních lidí a zároveň schopnost emoce zvládat či s nimi umět zacházet. S dětmi předškolního věku je možné na rozvoji emoční inteligence pracovat. Naše životy jsou střídavě protkávány emocemi nebo můžeme říci i pocity různého druhu a intenzity. Mezi ty základní řadíme radost, smutek, zlost, strach, překvapení a stud. Některé emoce/pocity jsou příjemné, jiné méně příjemné. A s některými pocity, například s pocitem viny, je bytí velmi těžké v podstatě nemožné.

Aby se děti lépe zorientovaly, můžeme jim nabídnout různé aktivity, které rozpoznávání emocí napomohou. Jednou z možností jsou obrázky s obličeji vyjadřujícími různé emoce. Z výrazu tváře a vzezření celé postavy lze velmi dobře odečíst, o jakou emoci se jedná, někdy lze odečíst i její intenzitu. Zamýšlíme se nad tím, co mohlo být důvodem k radosti, smutku, zlosti nebo studu. Zároveň s dětmi diskutujeme, co jim přináší radost či smutek, kdy cítí zlost či stud. Ve společenství předškolních dětí je také mnoho příležitostí k pozorování a učení se při různých situacích a konfrontacích. Při konkrétních případech nahlas popisujeme, co se v dětech děje a společně hledáme pocity v těle, které s sebou jednotlivé emoce přinášejí. "Honzík je dnes opravdu smutný, moc se mu stýská po mamince. Možná by něco potřeboval, aby se cítil lépe." Budujeme tím schopnost lepšího porozumění sobě samému a zároveň lepší orientaci v pocitech druhých. Tímto způsobem se u dětí postupně začne rozvíjet schopnost empatie, která je tolik potřebná pro vytváření kamarádských vztahů. A pak, když děti vidí smutného kamaráda, naskytne se možnost sledovat dětskou empatickou reakci, která v dospělých vyvolá vlnu dojetí. "Tohle přece znám, určitě se cítí jako já, když se mi stýskalo po mamince, možná potřebuje pohladit nebo pochovat."

Další možností je ukazovat dětem, jak vnímat jednu skutečnost se zlostí, smutkem nebo najít i na nepříjemné situaci něco pozitivního. Radostnými brýlemi můžeme vidět svět příjemný, vnímáme věci, které se nám podařily, nebo se podařily někomu jinému, snažíme se najít řešení. Smutnými brýlemi vidíme chyby vlastní i cizí, vše ztrácí smysl, je zbytečné něco měnit či dělat. Zlostnými brýlemi můžeme vnímat situace naštvaně. Takto můžeme přehrávat situace běžného života, které se nám během dne naskytnou, jako například nepovedený výkres, rozlité pití nebo rozbořená stavba.

Všechny tyto činnosti mají hluboký smysl. Matematika a ostatní vědy jsou pro život důležité, ale nenaučí nás, jak porozumět sami sobě či pochopit, jak navázat přátelské vztahy s druhými. Hledejme možnosti, jak děti naučit emoce rozpoznávat, vědomě je prožívat a rozšiřovat způsoby, jak s nimi pracovat.

Aby dítě mohlo začít navštěvovat jakékoli předškolní zařízení, mělo by mít zvládnuté odloučení od matky. A aby dítě zvládlo odloučení od matky, musí mít spolehlivou vazbu s matkou po dostatečně dlouhou dobu. Co to znamená? Odpoutání je důležitým mezníkem a dítě na ní v průběhu batolecího věku samo pracuje.

Pokud má dítě možnost se vzdalovat od matky na takovou dobu a takovou vzdálenost, která je pro něj únosná, tzn. při pocitu jakéhokoli diskomfortu či nejistoty matku vyhledá a vrátí se k ní zpět, je vysoká pravděpodobnost, že se u něj bude postupně vytvářet pocit jistoty a dítě si bude vytvářet a prožívat stabilní a kvalitní citovou vazbu. Vše, co dítě obklopuje, probouzí v dítěti obrovský zájem a dítě má potřebu vše zkoumat, ať se jedná o předměty, rostliny, živočichy a samozřejmě i lidi. Aby mohlo zkoumat, potřebuje se od matky vzdálit. Po naplnění potřeby – po prozkoumání objektu, dítě opět vyhledává matku a vrací se k ní. S narůstající jistotou dítě zvětšuje svůj akční radius. Kdykoli dítě při svém osamostatňování cítí, že zašlo příliš daleko, vrací se zpět k matce. V rámci rodiny si dítě postupně vytváří další zdroje jistoty a bezpečí (otec, prarodiče, či jiná blízká rodina). Dítě si potřebuje užívat bezpečí, dokud se samo definitivně neodpoutá. Zhruba do tří let (samozřejmě, je to velmi individuální) reagují děti na nedobrovolné odloučení od matky protestem a snaží se aktivně přivolat matku zpět. Opakované negativní zkušenosti mají za následek odmítavé a úzkostné chování a dítě nemá dobrý základ pro další rozvoj dětské osobnosti.

Ačkoli vnímáme, že je Montessori prostředí vhodné i pro děti batolecího věku, snažíme se přesvědčit rodiče, aby s umístěním batolat do předškolních zařízení nespěchali. Dítě, které nemá dostatek prostoru a času pro vytvoření stabilní a kvalitní citové vazby a je nedobrovolně odloučeno od matky dříve, než je samo připraveno, se v pozdějším věku projevuje úzkostlivě a objevuje se u něj regresivní chování. Vlivem toho není dítě schopno Montessori prostředí plně využít pro svůj prospěch a další rozvoj ani v batolecím věku a ani později.

Proto nespěchejte. I když máte pocit, že je vaše dvouleté batolátko velmi šikovné a projevuje velký zájem o děti, což je mimochodem velmi přirozené. Dvouleté děti sice projevují zájem o své vrstevníky, ale jejich hra je založena na vzájemném napodobování tzn. hraje si každý sám, jde o paralelní hru, ne o spolupráci. Společná hra se objevuje až od 2,5 let a hra kooperativní začíná až v předškolním věku tedy mezi 3 – 6 rokem.

Zdroj:

Vágnerová, M.: Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Praha, Karolinum, 2012.

Langmeier, J., Krejčířová, D.: Vývojová psychologie, 2., aktualizovaný vydání. Praha, Grada. 2006.

Velmi důležitým orgánem pro pohyb je rovnovážné ústrojí, odborně řečeno vestibulární aparát, který je součástí vnitřního ucha. Vestibulární aparát patří ke složitému vestibulárnímu systému, který mimo jiné udržuje rovnováhu těla, zpracovává informace o postavení těla v prostoru, koordinuje pohyby očí při pohybech hlavy, což usnadňuje prostorovou orientaci.

Pokud je člověk zdravý, je neustále v pohybu a mění své činnosti během dne, dostává jeho vnitřní sluchový orgán se svým rovnovážným ústrojím neustálý přísun podnětů. Jestliže má např. postižený člověk omezené pohybové aktivity, ke změnám polohy dochází minimálně, ztrácí vestibulární aparát schopnost reagovat na změny polohy. U postižených lidí musí docházet jak k aktivní, tak pasivní stimulaci vestibulárního aparátu. Jednou z možností aktivní stimulace je válení sudů, zároveň k pasivní stimulaci řadíme balení do deky a tahem za konec rozbalení, tedy válení sudů.

„Příroda je dítěti rádcem, který ho učí, jak se pohybovat. To není třeba dokazovat. Tříleté dítě je neustále v pohybu, často sebou zmítá na zemi, běhá kolem dokola a všeho se dotýká. V devíti letech už dítě nepociťuje potřebu povalovat se po zemi, nebo osahat si všechno, co vidí.“ Tolik paní Marie Montessori ve své knize „Objevování dítěte“.

Co tedy říci závěrem? Považujme válení sudů jako přirozené volání přírody ke stimulaci vestibulárního aparátu. Když si uvědomíme, jak důležitý význam pro lidské tělo válení sudů má, musíme zcela přirozeně přehlédnout špinavé oblečení, či potrhané kalhoty.

Zdroj: Hynek Král, Speciální metody práce na ZŠS M. Montessori, Objevování dítěte